FEJETON
host 05/20

Pořádně si zašoulal

Petr Borkovec

Lesní adjunkt N., absolvent zelené univerzity v B., vyšel před svítáním z ubytovny a nadechl se. Jaro pokročilo, dny byly slunečné, ale rána zůstávala studená. N. tohle období miloval. Zapálil si, stál. Šoulačka, na kterou se těšil celý týden, čekala a zjevovala se mu v tmavém oparu — nekonečná, ničím nerušená a plná hlasů, zvěře, nečekaných obrazů a zážitků.

K lesu to vzal přes rybníky. Všechno spalo. Když procházel posledními bytovkami, uvědomil si, že nezahlédl jediné rozsvícené okno. Těšilo ho, že je dnes první, že má náskok přede všemi obyvateli B., že vidí a slyší, co ostatní zaspí. Ten pocit miloval. Plotice ťukaly do hladiny, k budníčkům se přidávaly červenky, od lesa se ozvala kukačka.

Vtom do šípkových převrhlin, které zarůstaly břehy, zapadl jako šipka sokol stěhovavý a vzápětí se odtamtud vytřepl bažantí kohout a s lomozem a kodrcáním vylétl tak vysoko, jak bažanti vzlétají jen o zimních honech. N. se zarazil. Něco tu nehrálo. Ten podivně vysoký bažantí let a také to, že sokol z šípků nevytahuje. Absolvent vyčkával. Pak se rozhodl, sevřel dvojku, natáhl oba kohoutky — a vyrazil k houštině. Šikovně se jí prosmýkl a…

…uprostřed křovin svíral sokol v pařátech bažantí slepici a zobákem na ní pracoval. Slípka vydávala úpěnlivý zvuk — podivný, napadlo N., jako myš. Jakmile dravec zahlédl střelce, vztekle zasyčel — jako husa, udiveně si pomyslel adjunkt —, pustil slepici a roztáhl křídla k odletu. Odraz a… N. ale nezaváhal. Třeskla rána a zvrátila sokola zpátky do trávy.

N. šel blíž. Sokol žil — byl ale zasažen do krku, jeho tmavá hlava se hrůzostrašně kymácela ze strany na stranu a z rány tryskal tenký prudký pramínek krve a kropil bíločernou hruď. Dravec vyhlížel jako zmuchlaný hadr nacucaný krví — kdyby bez ustání neplácal obrovskými křídly a kdyby z toho krvavého hadru nesvítilo oko, soustředěně a chladně upřené na adjunkta. Vedle sokola dřepěla bažantí slepice a N. se zdálo, že nakonec vyvázla bez zranění, že sokol svou práci nejen nedokončil, ale ani pořádně nezačal. I slepice na absolventa upírala oko, nehybně a chladně — jak zvláštní, ty dva pohledy se v ničem neliší, napadlo ho. Vtom mu v koutku jeho vlastního oka nazelenale svitlo a on opodál spatřil obrovské hnízdo plné bažantích vajec. Proto tedy slípka nenásledovala bažantího samce! Proto se bažant vyděsil a vzlétl do takové výšky! Adjunktem proběhla vlna dojetí i rozhořčení — ale na city, ukázalo se, nebyl pravý čas.

Dodělávající sokol bušil křídly o zem tak prudce, že to vypadalo, jako by kolem slípky tančil — ale stále nezhasínal, ba, jak se tak zběsile sunul po trávě, dospěl až k plnému hnízdu. Perutěmi zběsile tloukl do snůšky a rozrážel jedno vejce po druhém. Vaječný žloutek stříkal vzhůru, krev sokola tryskala dolů a uprostřed gejzírů, které se mísily v lepkavou narůžovělou hmotu, vězelo dál kamenné sokolí oko. N. ztratil všechnu trpělivost, zapomněl na myslivecká pravidla, přiložil pušku k sokolímu oku a vystřelil podruhé. Jaká pošetilost! Sokolí hlava se, pravda, rozstříkla na všechny strany a dravec byl konečně mrtev, ale broky se odrazily od kamenů, které se válely pod šípky, a zkropily lovcův obličej. Tvář N. se rázem pokryla mnoha oděrkami, z nichž stékaly čúrky krve.

Nebyla to pěkná podívaná, N. ale bolest nevnímal, hleděl si bažantí slepice. Opatrně se k ní sklonil a chtěl ji zvednout ze země. V tu chvíli spatřil, co mu dosud unikalo. Slípka měla na prsou stržené maso, v rudé ráně svítila bílá prsní kost a žebra a v dutině pod žebry se smršťovalo a povolovalo obnažené ptačí srdce! N. natočil slípku v jitřním slunci tak, že paprsky prosvítily prsní dutinu, a uviděl, jak se drobné srdce svírá, jak bije s lehoučkým šplíchotem. Jeho zkrvavená tvář strnula. Vzápětí přiložil palec k slepičímu temeni a promáčkl lebeční skořápku — mozek se pod prstem vyřinul jako tučný světlezelený červ.

Oko bažantí slepice ale zůstávalo otevřené. Na okraji zornice rozkvétala drobná modrá kvítka, která absolvent N. poznával, ale nemohl si vzpomenout, kde je jenom viděl. Kvítky kroužily, jako by je nesl vír — ale ne vodní a ne rychlý, nesnesitelně pomalý vír zelené táhnoucí se tekutiny, která připomínala těsto. Trochu páchla, zdálo se mu. Znal ten zápach a hned si vzpomněl: byl to pach kuchyňského prkénka ze staré kuchyně jeho dětství. Vtom ho obstoupily šťavnaté mastné stěny, plné tetelících se červených skvrn. Vír se rozmotal a zelené těsto do stěn začalo vtékat. Spíš by se dalo říct, že se do nich včleňovalo, tak byl ten pohyb pomalý — téměř stál. N. se lepil. A až pak, až potom, co ucítil, že se lepí, si uvědomil, že vězí v zeleném těstě až po krk. Stál, neposunoval se a cítil, že mu do krku vtéká těsto, ale bylo to jiné těsto nežli to, které ho oklopovalo, řidší a bílé. Pil bílou kaši, kterou ze sebe ze všech stran vytlačovalo zelené těsto! Adjunkt polykal, chlemtal bílou tekutinu a posunoval se mezi stěnami, na nichž bublaly a syčely šťávy. Pil a pil, tak dlouho, až s hrůzou ucítil, jak se mu na tváři, jedna za druhou, protrhávají drobné otvory, z nichž bílá kaše vychází přesně tak, jako vystupuje maso ze starého kovem páchnoucího mlýnku…

Když se probral, první, co uviděl, bylo vycházející velké slunce. Kolem něho bylo ticho, které nevyrušoval rovnoměrný ševel trávy, hlazené lehkým větrem. Adjunkt N. vstal, zvedl ze země mrtvého sokola, otřel si dlaně, zkontroloval pušku a vrátil se na ubytovnu, kde dosud všechno spalo. Byla neděle a teprve půl osmé.

 

Autor je básník, prozaik a dramaturg kavárny Fra.