Dežo Ursiny byl v mládí něco jako bratislavský John Lennon. Aristokratický záhadný krasavec, který hrál v kapelách, z nichž šli do kolen hudební kritici i dospívající holky. Někdy z toho období pochází výrazná fotografie. Dežo stojí ve dveřích chaty, má na sobě jen triko, od pasu dolů je nahý. Dívá se na fotografa sebevědomě, bez špetky ostychu. Ten obraz se mi v hlavě střídá s jiným. Bělovlasý asketický čtyřicátník sedí a pomalu formuluje své myšlenky. Mluví o tom, co mu v životě připadá důležité. Ze záběrů je zřejmé, že i zde chybí důvod něco skrývat nebo být neupřímný. Zatímco ostatní rozhovory do seriálu Bigbít jsou pořízeny tak, že hudebníci vzpomínají ve studiích České televize, v tomto případě musel štáb přijet do Ursinyho bytu a nechat jej mluvit ve vytahaném svetru, pohodlně usazeného na gauči, a pouze o tom, o čem sám mluvit chtěl.

Možná že dokumenty, které jako vystudovaný filmař natočil, nevidělo tolik lidí. Jeho alba nevycházela v nákladech, které měli jiní zpěváci. Tím spíš ale naplňuje význam slova kultovní: oč méně lidí jej zná, o to významnější je pro ně jeho dílo. Ursiny zprvu zpíval anglicky. Je s podivem, že se takto natočené debutové album podařilo vydat v době, kdy už normalizace něčemu podobnému ani trochu nepřála. Kolovala však pověst, že ředitel vydavatelství sedával ve své kanceláři s nohama na stole a se zavřenýma očima poslouchal jeho hudbu.

Brzo poté došlo k seznámení s básníkem Ivanem Štrpkou, členem literární skupiny Osamělí běžci. Ti dva se měli potkat. Štrpkova poezie v sobě nesla zprávu o hledání svobody a plnosti života v tvrdých mantinelech tehdejšího Československa. Byli si navzájem tím, čím byl později v Praze Ivan Wernisch pro Mikoláše Chadimu. Dobře věděli, jak je jejich vzájemná inspirace důležitá. Příštích dvacet let zhudebňoval Dežo jeho texty, které se zároveň hudbě vzpírají. Ursiny nikdy nenutil svého kolegu k ústupkům a nepravidelné, ježaté a dlouhé Štrpkovy básně obaloval tóny. Zpíval je tak suverénně, že si posluchač ani neuvědomí, jak složité ty party jsou. Výsledkem bylo zvláštní frázování v písních postrádajících refrény. Zajímavé je, že hudební forma se stále zjednodušovala. To se o Ursinyho životě říct nedalo. Měl několik dětí s různými ženami, byl pověstný svými vyhrocenými vztahy se spolupracovníky. Také hodně pil a potácel se po nočních bratislavských vinárnách, což přinášelo spoustu problémů.

V roce 1989 mu byla diagnostikována rakovina jazyka. Rozhodl se změnit svůj život, absolvoval chemoterapii a operaci. Někdejší kuřák a flamendr vstával brzo ráno, jedl střídmě a soustředil se na duchovní věci. Když se uzdravil, vydal dvojalbum Ten istý tanec, na nějž si většinu textů napsal sám. Témata se pohybovala od civilních poloh, kdy Dežo vypráví o tom, že jde na poštu pro balíček knih, až k vypjatým okamžikům: „Stále som vyrušoval, s dievčinami koketoval, onanoval, fajčil, slopal, donášal na kamarátov. Zázrak, že mám zdravé kosti.“ Nebo dialog s matkou „je moja rakovina tvoja vina?“. Tou dobou se sblížil s malířkou Zdenkou Krejčovou a houževnatě pracoval na několika dokumentárních filmech. Žil na nevábném bratislavském sídlišti Petržalka se svým synem Jakubem a se psem Havranem. S prvním zmíněným si posílali dopisy pode dveřmi. Ty později vyšly pod názvem Ahoj tato. Milý Kubo a jsou velmi dojemné. Obzvláště ten poslední, v němž nejdříve syna instruuje, nač má pamatovat po jeho smrti, a posléze dodává věcné „okuliare Zdenke“.

Rakovina se Ursinymu vrátila a on odmítl její standardní léčbu. Hrozilo reálné nebezpečí, že by při další operaci přišel o hlas. Nemocný zpěvák natočil svou nejlepší kolekci. V jeho vyrovnané tvorbě je těžké najít vrchol, já si ale troufám říct, že se mu podařil na poslední chvíli. Kytaristé Andrej Šeban a Oskar Rozsa byli nesmírně talentovaní a schopní hrát tak, že při každém poslechu najdete něco nového. U kláves seděl Jaroslav Filip, který hrál s Dežem už od začátku sedmdesátých let a mimochodem se zde — po dekádě orientované na syntezátory — vrátil k hřejivému tónu starého Fender piana. Deska má standardní počet skladeb, ale jejich délka se pohybuje často až okolo deseti minut. Ačkoli mají kompozice jednoduchý půdorys, pozornost nemá kdy polevit. Fascinuje, jak jsou akordy poskládány za sebou, jak brilantně dechaři kreslí tóny, jak rafinované jsou bicí, co všechno se děje v několika vrstvách hudby. Texty opět napsal Ivan Štrpka. O čem psát, když víte, že váš přítel už vidí na vlastní horizont existence, ale je zcela nemyslitelné, abyste mu vkládal do úst něco patetického? Slyšíme příběh tuláka, který nabízí lidem to, co je v prázdné misce, vidíme postavu za oknem, která bdí, protože někdo bdít musí, sledujeme vlastního otce, jenž se nás ptá, co je to za postavu stojící na druhém konci ulice, a také zjistíme, co šeptá malá moucha do ucha oslovi. Detail. To je to slovo, které bych tady měl zmínit. Skrze detaily věcí okolo nás pozorujeme a obdivujeme neuchopitelnost života.

Dežo Ursiny zemřel před čtvrt stoletím. Ještě mu nebylo ani padesát, přesto mám pocit, že to, co po něm zůstalo, se dá nazvat završeným dílem. Album Príbeh není špatný vstup, ale nebudete litovat ani tehdy, sáhnete-li po kterémkoli ze starších vinylů dnes vycházejících v reedicích. Ach ano, to bych si přál. Jít po městě a potkat někoho, kdo si nese v ruce jedno z těch elpíček. A velmi jemně se na něj pousmát jako na někoho, kdo je právě na prahu dobrodružství, které vás ze své náruče nikdy nepustilo.

Autor je frontman kapely Květy.