V dnes již notoricky známém článku Štefana Švece „Krize české literatury“ z roku 2008 (A2, 13/2008), který ve srovnávání se světovou literaturou nesmlouvavě účtoval se současnou českou literární produkcí, zbylo dost místa i na tuzemskou soudobou poezii: „Poezii básníků čtou jen jejich kamarádi, čtenáři se naučili, že hledat poezii v moderních českých básnických knihách je ztráta času,“ napsal Švec, jenž sarkastickým tónem dodával, že poezie je skoro všude (internetové diskuse, autorské blogy, sprejerská graffiti), kromě sbírek současných básníků. Na (pro někoho) poměrně rouhavý příspěvek, jenž byl negativně definován ústředním slovem „krize“, v mnohém navázala premiérová „hostovská antologie“ Nejlepší české básně (NČB). „Zvykli jsme si v posledních letech slýchat, že současná poezie je v krizi, že se přesunula do jakéhosi ‚ghetta‘, nebo dokonce výroky o tom, že ‚poezie už byla‘,“ stojí v anotaci jmenované ročenky z roku 2009. S krizí jako takovou pracuje i její první editor Karel Piorecký, který na tento problematický pojem rovněž nahlíží z úplně jiného interpretačního úhlu než Štefan Švec. Piorecký nepřisuzuje české poezii atributy krize „vnitřní“, spočívající v samé její hodnotě, ale naopak atributy „vnější“, jež afirmují společensko-literární kontext, na nějž poezie reaguje. Vábivý pojem krize se tak v jeho kritickém hledí stáčí od krize poezie ke krizi vztahu mezi literaturou a čtenářskou obcí: „Jako by se vytrácel důvod, proč by měla být čtena, respektive proč by se čtenář měl probírat současnou literární produkcí a hledat v ní hodnoty či alespoň zážitky,“ zmiňoval Piorecký (NČB, Host, 2009, s. 113), pro něhož nakonec tedy nebyla v krizi sama poezie, ale spíše diskuse a polemika o ní.

Všechno dobrý

Není ani tak podstatné, že Pioreckého řečové gesto nakonec (jak už ostatně bylo ze všech editorských esejů NČB patrné) sklouzne k naplňování vlastních subjektivizačních kritérií týkajících se estetických preferencí. Důležitější je spíše skutečnost, že tento dovětek ročenky směřoval skrz výčet kvalitních básnických textů a uměleckých skupin (viz například skupina Fantasía) k částečnému rozehnání oné „krizovosti“. Tento fakt Piorecký v optimistickém závěru svého eseje neopomněl připomenout: „Přesto opakuji — česká poezie je na tom dobře a má za sebou dobrý rok“ (NČB, Host, 2009, s. 113).

Právě antologie Nejlepší české básně, jež vycházely bez přestávky až do minulého roku, se s trochou nadsázky postupně etablovaly do role hlavního průvodce, jenž měl poezii vyvést z uzavřených ghett, v nichž se podle Švece její autoři pohybovali. Ve svém článku Švec doslova zmiňuje, že „poezii pěstovala pouze skupinka podivínských staromilů a snobů bez kontaktu se světem okolo“. Vesměs všechny ročenky nás tak přesvědčovaly o tom, že česká poezie je zkrátka v dobré kondici.

Nepřehledně se jevící množina textů s velice rozvolněnými pravidly, jejíž nutnost vzniku byla podepřena frázovitými hesly typu „navrátit poezii znovu život“ či „zabránit její postupné degradaci ve společnosti“, byla však v kontextu současné české poezie — snad kromě nahodilých interpretačních reflexí, jako například „Solidarita v teráriu?“ od Jakuba Řeháka (Host, 5/2014) či „Česká poezie od roku 2000 do současnosti“ od Pavla Šidáka (Čtenář — Měsíčník pro knihovny) — jediným komplexnějším teoretickým „pozastavením“ nad uplynulými roky druhé dekády jednadvacátého století. Editoři a arbitři NČB přes veškeré výhrady (personalizovaná selekce, marketingové důvody) totiž utvářeli jakési poetické mapy, které na sebe kontinuálně navazovaly. Finální osvětu ročenky shrnul ve svém článku (Host, 3/2020) ke spokojenosti všech její odpovědný redaktor Martin Stöhr, pro něhož v české poezii sice nějaký ten skepticismus zůstal, avšak krizi už rozhodně neprožívá:

Ukázalo se, že poezie, která až na výjimky vychází takřka v bibliofilských nákladech dvou set až pěti set kusů a na knihkupeckých pultech prakticky neexistuje, se zdá najednou sebevědomější, že nejen nerecykluje ověřené literární dědictví, ale že se i ráda nechává inspirovat podněty ze zahraničí.

Píchnutí do básnického hnízda

V domnění, že česká poezie jakžtakž vzkvétá, jsme překonali dalších deset let, což nenarušil ani v českém poetickém prostoru poměrně ojedinělý sumarizační příspěvek „Současná česká poezie“ od Olgy Stehlíkové a Ladislava Zedníka na webu czechlit.cz z roku 2017, kde se mimo jiné dočteme, že „česká poezie má — zejména ve srovnání s její situací v 90. letech, kdy byla ve zjevném útlumu a pochybovalo se o jejím přežití — velmi stabilní, plodnou, bohatou a různorodou ‚tvůrčí základnu‘“. Analýza soudobého literárního poetického pole nabízela v tomto případě spíše deskriptivní a orientační náhled, který tak nevyústil (ani to nebylo jeho primárním cílem) do jasných finálních estetických hodnocení a soudů. Namísto toho však studie neopomenula zmínit, že česká básnická scéna je uzavřená, nevstřícná a „lidsky toxická“, živena ponejvíc nekonstruktivními spory osobního rázu, odehrávajícími se paradoxně nejčastěji uvnitř básnické obce. I tak ale na současnou poetickou produkci s přihlédnutím k jejímu pestrému a živě pulzujícímu podloží bylo nahlíženo vcelku benevolentně, což naposledy potvrdil ve svém názorovém článku „Boom české literatury“ (Host, 10/2019) i Jan Němec:

Analýza Štefana Švece už zkrátka neplatí. Dokonce i poezie si našla svůj vlastní modus vivendi a nové niky. Na rozdíl od prózy se sice stále prodává mizerně, ale daří se jí čím dál více jako performativnímu umění.

Stále však máme literární kritiky, kteří se nechtějí smířit s tím, že by naše současná poezie měla na růžích ustláno. Po takřka celé dekádě se po Švecově radikálním článku na literárním poli objevuje nový inkvizitor současné české poezie, konkrétně Martin Lukáš, jenž se s celým poetickým porevolučním obdobím vypořádal na jediné stránce. Jeho článek v A2 nazvaný „Básníci jdou do sebe“ (A2, 21/2020) je plný odvážných, nekorektních a provokativních tvrzení, která lze však rovněž považovat za lehkovážná, plytká a zjednodušující. Aniž by citoval jediný verš básníka, píše Lukáš o takzvaných sedmi hodnotách české poezie (autenticita, angažovanost, imaginace a tak dále) v posledních třiceti letech, prostřednictvím nichž rozmetává všechny její iluze. „Autenticita je demaskována jako jedna ze stylizací,“ píše Lukáš, aby jinde zase pronesl: „Je-li současná česká poezie neatraktivní, je tomu tak mimo jiné proto, že se sama stala hříčkou.“ Nejúdernější je však tehdy, když si vypůjčuje třináct let staré kritické pasáže od Petra Boháče („Poezie už byla“, Tvar, 20/2007) a Boženy Správcové (Pod cizím nebem bloudili jsme spolu, Filozofická fakulta UK v Praze, 2009). Martin Lukáš svůj článek obrnil dost obecnými tezemi, které nelze z jejich podstaty odmítnout. Problémem však je, že bez udání konkrétních textů a specifických hodnoticích soudů visí tyto argumenty ve vzduchoprázdnu. Tam, kde byl Švec sebeironický a drzý v tom, že explicitně a konkrétně pojmenovával, se Lukáš stáhl do ulit dráždivých frází. Ostatně úplně stejně jako v hyperbolickém textu „Radikální neodpovědnost“ (A2, 25/2019), který si bral na paškál environmentální lyriku. I tak ale s hravostí sobě vlastní poukázal na zakuklenost a vztahovačnost naší básnické obce, protože ta jakoukoli kritiku odnepaměti nerada. O tom svědčí například rázná odpověď básníka Jana Škroba (jenž následně nezůstal osamocen), že Martin Lukáš je tragédií naší současné literární kritiky.

Odvozovat jakékoli literární aspekty od sociologických zjištění může být zavádějící

Nová básnická generace

Ať už českou poezii literární kritici uvrhávají do krize (Štefan Švec, Martin Lukáš), či jí naopak přisuzují dobré vyhlídky (Karel Piorecký, Jan Němec), jedno je nezpochybnitelné: poezie si nadále žije svým životem, který nejvíc okysličuje tvorba mladé básnické generace a jejích čtenářů. Tomuto faktu nahrávají i pozitivní tendence týkající se zvýšeného zájmu o poezii v zahraničí. Dle získaných dat průzkumu Národního fondu na podporu kultury (NEA) v Americe například četlo poezii v roce 2017 téměř dvanáct procent populace, což je zhruba dvacet osm milionů Američanů. Ve Spojených státech amerických to bylo nejvíce za posledních patnáct let. Stojí za tím masivní kampaně na podporu četby, ale také nespokojenost s vládními kroky současné vlády. „Když o poezii není zájem, znamená to, že je doba v pořádku. Pokud je doba horší, poezie se stává ve společnosti vyhledávanější,“ tvrdí americká básnířka Jane Hirshfieldová, jejíž slova nabyla daleko větší váhy i po nedávném rozhodnutí Švédské akademie, která udělila před pár měsíci Nobelovu cenu za literaturu americké básnířce Louise Glückové. Její fotka s bývalým prezidentem Spojených států Barackem Obamou posléze obletěla celou zeměkouli. Podobná je situace i ve Velké Británii, kde deník The Guardian na začátku loňského roku přišel s informací, že po brexitovém referendu rapidně stouply prodeje básnických sbírek. Poukazuje na to, že statistiky agentury sledující prodej knih Nielsen BookScan odhalily, že za tímto překvapivým faktem stojí především takzvaná generace mileniálů. Mladí čtenáři totiž v poezii nacházejí na rozdíl od vyprázdněných politických projevů mnohem větší smysl pro zachycení jemných nuancí týkajících se dynamické povahy současného světa, jenž se ocitá v politických otřesech a sociálních nejistotách. Není to tedy zkrátka politika, ale poezie, jež dokáže do bouřlivé povahy současné společenské situace vnést porozumění.

V České republice nemáme žádná komplexní data, která by dosvědčovala skutečnost, že i naši čtenáři se k tuzemské poezii obracejí daleko více v dobách politického a společenského neklidu. Někteří oslovení nakladatelé mluví spíše o opaku: „Když je obvyklý náklad dvě stě kusů, tak reálně za několik let prodáme asi jeho čtvrtinu. Sbírky se ale nemusí doprodat ani za celé desetiletí. Ve skladu mám knihy ještě z devadesátých let,“ říká majitel nakladatelství Dauphin, zaměřujícího se na tvorbu mladých básnických jmen, Daniel Podhradský. A dodává, že poezie si až na výjimky nevydělá na vlastní vydání, natož na následný provoz. Enormnější zájem o básnické knihy českých básníků nezaznamenal ani Erik Lukavský z pražského nakladatelství Fra:

Celkový počet prodaných výtisků se pohybuje stále okolo sto až sto padesáti kusů. U zavedenějších autorů pak kolem dvou set padesáti kusů. Pokud je ale nějaká sbírka nominovaná na Magnesii Literu, tak se prodej vyšplhá až na devět set prodaných výtisků. Jako například u sbírek Kamila Boušky či Petra Borkovce.

Tyto faktory ale pro samu hodnotu poezie nemusejí nic znamenat. Zvýšená prodejnost je často pro literární kritiku spíše ukazatelem nevkusu. I naše společnost však disponuje generací mileniálů, a to přirozeně na obou březích literárního prostoru — jak čtenářského, tak autorského. O takzvaných mileniálech či generaci Y se v poslední době mluví čím dál častěji. I proto, že tato věková skupina by měla v naší zemi brzy tvořit převážnou část populace v produktivním věku. Ze sociologického hlediska se obecně jedná o jedince, který počátkem jednadvacátého století dosáhl prahu dospělosti. V širším měřítku pak v tomto případě mluvíme o lidech, kteří přišli na svět v letech 1980—2000.

Odvozovat jakékoli literární aspekty od sociologických zjištění může být zavádějící. Slučovat básníky do generací je navíc vždy násilný mechanismus, ruší se tím jejich svébytná individualizace. Pokud ale budeme k onomu „mileniálství“ přistupovat jako k určité produktivní metafoře, která cirkuluje naším současným literárním polem, nelze si skrze aktuální básnické či kritické texty nevšimnout dynamicky narůstajícího pohybu. O tom mimo jiné hovoří ve své studii „The Contingency of Language“ („Nahodilost jazyka“, česky 1996) i neopragmatický literární teoretik Richard Rorty, podle něhož každá takto nově vzniklá metafora iniciuje další interpretace. A to platí i pro literární provoz, který si v čerstvých označeních přímo libuje, protože ta ukotvují a zároveň sytí jeho kritické názory novým slovníkem. O mileniálech se tak nedávno zmiňovaly literární kritičky Eva Klíčová v Hostu či Tereza Semotamová pro Český rozhlas Vltava. Ve svých článcích o poezii si jich čím dál více všímají literární i společenské servery (Aktuálně.cz, Forbes) a třeba Radio Wave se na mileniály zaměřuje s až fetišistickou péčí.

V rámci literární studie se pak touto věkovou skupinou nejdetailněji zabýval Karel Piorecký, jenž se v minulém roce na czechlit.cz v článku „Mileniálové útočí: angažovanost v poezii literární generace Y“ zaměřil na detailní analýzu tvorby několika básníků. Konkrétně na Jana Těsnohlídka ml. (nar. 1987), Romana Ropse (nar. 1985), Jana Škroba (nar. 1988), Jana Nemčeka (nar. 1986), Jana Kubíčka (nar. 1986), Tomáše Čadu (nar. 1985) a Ondřeje Macla (nar. 1989). Piorecký, jenž svými teoretickými postoji vždy inklinoval k angažované literatuře, si v článku stvrzuje svůj postoj — na pozadí zmiňovaných básníků vytyčuje úzkou relaci mezi politikou a poezií. „První diferencí, kterou totiž můžeme sledovat, je samozřejmost, s níž mileniálové zapojují politická témata do svých literárních textů a s níž k politice odkazují v literárních metatextech,“ píše Piorecký, pro něhož je mileniálská reflexe politiky naprosto přirozená, jelikož je neodmyslitelně spjata s jejich životní realitou.

Piorecký ve svém příspěvku definuje v tvorbě generace Y krom politického podtextu rovněž antiiluzivní pohled na digitální média, kritiku globálního kapitalismu a přítomnou tradici avantgardních či neoavantgardních poetik. V jeho kritické reflexi, kde je literatura částečně determinovaná sociologickými náhledy, ovšem chybí dva důležité aspekty. To, že v autorově článku není zastoupen hlas z řad ženské poezie, by asi šlo s přivřenýma očima prominout. Ovšem opomenutí toho, že tato generace má největší hrůzu z ekologické katastrofy, je opravdu velkým nedostatkem. Potvrzuje to i nedávný průzkum, který pro studentskou iniciativu Univerzity Karlovy v Praze Svobodný listopad zpracovala agentura Median (reprezentativní vzorek dotazovaných tvořili lidé ve věku osmnáct až třicet let). Z něho totiž vyplývá, že mileniálové — v našem prostředí označováni i jako Havlovy děti — se od předchozí generace liší právě tím, že jedna z jejich nejvyšších priorit je záchrana životního prostředí.

Desítka mileniálů

Do atmosféry doby, v níž je ekologická katastrofa považována za největší hrozbu lidstva, svůj reprezentativní výběr „básníků mileniálů“ vpasoval i básník a redaktor Českého rozhlasu Jan Škrob. Na serveru literární.cz tento rok postupně zveřejnil poezii deseti autorů/autorek, kteří svým věkem odpovídali generaci Y. Jmenovitě se jednalo o Alžbětu Stančákovou (nar. 1992), Marka Torčíka (nar. 1993), Bernardetu Babákovou (nar. 1994), Tomáše Gabriela (nar. 1983), Zuzanu Lazarovou (nar. 1986), Jonáše Zbořila (nar. 1988), Kristinu Láníkovou (nar. 1988), Radka Štěpánka (nar. 1986), Hanu Pololáníkovou (nar. 1996) a Pavla Zajíce (nar. 1988).

Jedním z dominantních témat textů v takzvaném seriálu Poezie 2020 je dle Škroba právě environmentální krize, která však skrze texty básníků nabývá různorodé formy.

Nejedná se z mé strany o původní dramaturgický plán, ale přikládám to generačnímu zakotvení, stupňování krize jako takové a jejích konkrétních projevů i na našem území (sucho, orkány atd.). Stalo se z ní jedno z velkých témat, o kterých se mluví. To ale neznamená, že by šlo o tendenční nadbíhání čtenářům a čtenářkám nebo o pouhý módní trend,

dodává obezřetně Škrob ke své selekci asi i proto, že na environmentální poezii bylo v literárních kruzích útočeno takřka ze všech stran literárního provozu (více v mém eseji „Environmentální lyrika“, Host, 5/2020). Pojďme se nyní na tento vědomě koncipovaný vzorek nejmladší básnické generace podívat detailněji.

Už podle Škrobových anotací k jeho genderově vyváženému kurátorskému výběru lze soudit, že se v dílech těchto básníků/básnířek budeme shledávat s takzvaným environmentálním cítěním. Nejzřetelnější je dle očekávání u Radka Štěpánka, jehož můžeme v našem soudobém literárním kontextu označit za průkopníka tohoto básnění, které se nezdráhá revidovat estetické náhledy na zastaralou formu přírodní lyriky: „Léto přešlo a zprávy o tání Grónska zmizely jako ryby od pobřeží Jadranu. Lesy Sibiře i Amazonie hoří, permafrost taje, celý svět polykají očistné plameny a já napsal pokoj,“ píše Štěpánek, jenž svou výpověď přes všechen výčet ekologických katastrof zakončuje nečekaně v intimitě svého prostoru. Je to symbolický závěr charakterizující jeho poetiku jako odklon od apelativního klimatologického vidění světa k daleko prostšímu, avšak stále environmentálnímu kontemplování nad prožívaným mikrosvětem. Ten se však beztak zdráhá jakémukoli antropocentrickému slovnímu uchopení, protože v každém takovém pokusu je přiznané pokorné selhání: „Nic není pomíjivějšího než okamžik, kdy jazyk dosáhne svého. Stvoří slovo, nový svět, erupci ticha.“

Ekologickou poezii můžeme vysledovat i v příspěvcích Jonáše Zbořila, který však přírodu nahlíží v naprosto jiném módu než Štěpánek, když si racionálně a s velkým emočním odstupem všímá jinak přehlížených přírodních úkazů, například na periferii měst:

[…] až to tu objeví / řeknou že invazní / divočina pohltila asfalt / domy i křehké květy automobilů / všechno začaly túje / pohltily bezbranné zahrádky motorestů / pak se přidaly břízy / břízy ty vždycky / ale za všechno mohly túje / túje ty svině.

Je pozoruhodné, že alespoň částečná polemika týkající se environmentální lyriky (viz článek Ondřeje Horáka „Jaký bude růst a co tu bude růst“ v Lidových novinách a recenze Adama Borziče v rubrice Jedna Báseň v České televizi) se u nás prozatím odehrává právě na pozadí Zbořilovy aktuální sbírky Nová divočina (Host, 2020), a ne na pozadí klíčové sbírky tohoto tématu Hic sunt homines (Masarykova univerzita Brno, 2018) od zmiňovaného Štěpánka.

Reflexi stávající klimaticko-apokalyptické doby přinášejí v náznacích v probíraném korpusu textů i verše Hany Pololáníkové (nar. 1996), která neustále poměřuje své univerzum skrze nespecifikovaný pocit viny: „ještě se nic neděje zatím / jsem stále v pohybu / mám čtyři končetiny a co pít / zítra se ale už určitě probudím ve skanzenu / s výhledem na pampelišky a rozřezané kmeny,“ či ironicky podrývavá přírodní lyrika Pavla Zajíce:

[…] očekáváme, že se les vzbouří, ale ještě předtím / v pondělí odpoledne vstoupí do šaliny, / zajde k holiči, příjemně poklábosí / s povodím Moravy, i sexistické narážky na Pálavu / se objeví, staří přátelé, partička karet, vařená / povidla voní na magamatové plotně, / černo bílý psík prohlásí něco o ochraně planety, / je přehlasován holubem stěhovavým…

Environmentální aspekt lze najít i v poezii Tomáše Gabriela, který v ukázkách z chystané sbírky Údolí pokusu o výsadbu bříz osidluje neznámý kraj vesmíru.

Několik druhů mlčení

Jak už bylo řečeno, mladá generace Y zaujímá velice skeptický pohled k současné politice a institucím, což může v jejich tvorbě uvozovat sociálně kritický podtext. Tam, kde však „Pioreckého výběr“ doslova křičí svou frustraci z plných plic: „[…] narodili jsme se moc brzo / […] rodičům který moc demonstrovali a / napsali moc básní aby zjistili, že / to všechno bylo zbytečný“ (Jan Těsnohlídek ml.: Násilí bez předsudků, Klub přátel Psího vína, 2009), se vztek „Škrobových mileniálů“ o celou dekádu později překlápí do zašifrovaných intimních zpráv, které však skoro všechny pojednávají o různých emocionálních otřesech. Ty jsou v lyrickém subjektu silně zajizveny a o to hůř se dostávají na povrch. Tak například Marek Torčík v odosobněně apatických verších asociuje ve své dlouhé skladbě „Moře v plicích“ pocit utonutí: „[…] čas běží zatímco o pomoc nevolá / pomoc neexistuje / pomoc už není / a celý systém, na kterém visí jeho život / nádech — hltan, průdušnice, hltan — výdech / přestává fungovat,“ píše Torčík, jehož slova skutečně vyvolávají až fyziologickou potřebu nadechnutí. Podobně analyticky chirurgický jazyk reflektující úzkostné pocity používá i Kristina Láníková, v jejíž redukční poezii je cítit boj o vlastní identitu, spojený s nucenou (ne)možností se neustále přizpůsobovat konzumnímu a povrchnímu vnějšku: „Pomocí oblečení jsem nahrazovala tělo, / které bylo zbytkovým místem, volným pro několik druhů mlčení.“ Obdobné emoce, ale z více looserovské a zasmušilé perspektivy čtenáři předkládá i Bernardeta Babáková. Prostřednictvím všedních útrap dokáže ve velmi jemných drobnohledech pátrat po existenciální nezabydlenosti. Básnířka přitom dociluje až očistné sebeironie, což ale nemění nic na tom, že psychická únava a z ní vyplynuvší defétismus jsou středobodem této poezie:

Na věky tady / ve funkčním prádle / 78 % polyester / není návratu / do světa elektrifikace / máchání a vyvařování na šedesát / s aviváží i bez / nechte mi lavor / vemte si krystalickou mřížku svítícího displeje / utíkám / jako postřelené srnče / mířím do pelechu / pod trsem kopretin.

S ještě zdivočelejší a grotesknější imaginací pracuje Zuzana Lazarová

Jedno z nejfrekventovanějších slovních spojení používaných v letošním roce je „social distancing“ — česky překládané jako společenský odstup nebo sociální distancování. Termín označuje bezpečnou vzdálenost mezi lidmi na veřejnosti, která má znemožnit šíření kapénkové infekce. A jako by i tento důležitý faktor utvářející aktuální společenské klima metaforicky prosakoval do lyriky některých v eseji předložených básnířek. Jejich subjektivní výlevy totiž často procházejí skrze jakýsi emoční filtr, a my tak čteme básně záměrně odtažité, emočně ploché, podléhající až nějaké zmechanizované sebekontrole. Proto se v básni Kristiny Láníkové slzy stávají jen okrasným doplňkem a Bernardetě Babákové se nedaří sžít s požadavkem každodennosti. Poezie Hany Pololáníkové je pak sice více ornamentalistická a magičtější, ale i tak tone v paralyzujícím emočním odstupu: „Ještě jsme se nedohodli / jestli se budeme zdravit / v duchu šeptem nebo nahlas / kývnutím.“ Podobně chladnokrevný jazyk bez nánosů zbytečných emocí však ve svých básních aplikují i Jonáš Zbořil a Mirek Torčík.

Zato Alžběta Stančáková přichází s odlišným principem básnění, když svou pozornost klade na sám proces mluvené řeči a na ní napojený balast slov včetně gramatických chyb. Princip této slovní hry je umocněn i názvy básní, které jsou zřejmě odvozeny od stavu baterie mobilního telefonu. V její poezii mohou kočky onemocnět AIDS, na kolemjdoucích mrznou chcanky a vozíčkářka sesedává a musí se vyprázdnit. I z toho je jasné, že poezie Alžběty Stančákové je oproti jejím kolegyním daleko surovější, neuhlazená a cyničtější. To, co ale zůstává, je neschopnost opětovat jakýkoli cit. Natož prožít romantickou lásku: „Každý měsíc mě trápí falešná březost / a co týden se propotím.“ A je tu ještě jeden zřetelný úkaz. Tyto básnířky (snad vyjma Láníkové) nemají oproti autorkám střední generace pohnutky intenzivně tematizovat ženskou roli ve společnosti ani nijak smyslně reflektovat vlastní tělesnost. Lze z toho usuzovat, že předešlá generace básnířek těm současným vyšlapala pomyslnou cestu k tolik diskutované emancipaci, která už nemusí být explicitně v jejich tvorbě pojmenovávaná.

Generace mileniálů, rovněž přezdívaná jako generace sněhových vloček, je mnohdy označovaná za citlivou, ale i narcistní, uplakanou a závislou na antidepresivech a terapiích. Když už v poezii tyto motivy nacházíme, jsou naštěstí znázorněny latentně s ambivalentně sarkastickou příchutí, jako třeba u Láníkové: „Být pod kontrolou léků je pro můj mozek i pro moje tělo nepřirozené / Po užití léku jsou moje myšlenky jasnější. / Užívání léků mne chrání před zhroucením.“ Výběr zde předložených básníků ale negeneruje jen permanentní úzkost. Vypravěčsky hravé s bizarně humorným podtónem jsou příspěvky Tomáše Gabriela, jenž s dávkou nadhledu vypráví svůj sci-fi příběh o obydlování cizí planety, kde její hrdinové krom toho, že chtějí vysadit alej bříz, řeší i nečekaně banální věci. Co na tom, že se tak děje ve skafandrech na vesmírné procházce. Člověk zůstává člověkem se svými řečovými malichernostmi i mimo naši planetu: „Taky jsem se zasmál. Zasmála se, / takže bylo bývalo by snazší říci zasmáli jsme se. / V díře jsme se zastavili a dali se do práce. / Jedna z bříz se podle všeho ujala.“

S ještě zdivočelejší a grotesknější imaginací pracuje Zuzana Lazarová, v jejíchž nonsensových, téměř eruptivně tryskajících verších pokoutně prosvítá bystře zachycená absurdita právě se odehrávajících dějin: „Výstřely z pistole na prasata / startují další a další kola soutěže krásy pro nevidomé / Šrapnely prší do kyselé noci / Vychovatelé v polepšovnách skenují dětem svatozáře.“

Největším satyrem, i když často dost nekompromisním, je však z této desítky autorů rozhodně Pavel Zajíc, literárními kritiky označovaný jako hlasatel „nové vlny“ angažované poezie. Zajíc přichází s (v kontextu současné české poezie) ojedinělým typem básnění, kde velice strukturovaně, až byrokraticky, ale zároveň odlehčeně a znepokojivě zrcadlí naši odlidštěnou a instantní realitu. Ve formě básně jako rázného manifestu, který paradoxně svou upjatou stylizovaností sám sebe vyprazdňuje, se nezdráhá provokativně střílet do vlastních řad: „Postupné kroky k manifestu, / pozoruji vzácné shody mezi uctívači, / chci jen zachytit tu atmosféru, vyhnout se zbytečným / bojůvkám — to co dříve bylo trapné je dnes / oficiální ideologií, ale mladým je vždycky tak / nějak více hej.“ Pokud Stehlíková se Zedníkem ve zmiňovaném příspěvku z roku 2017 prohlašovali, že „humor a hravost nejsou pro soudobou českou poezii příznačné“, tak i díky těmto básníkům tento fakt už po třech letech neplatí.

I z výše uvedeného je patrné, že „mileniálství“ a na něj napojené generační ukotvení je spíše než nějakou uzavřenou entitou daleko více propustnou metaforou, do níž lze vměstnat bezpočet odlišných poetik a kterou přirozeně nelze determinovat pouze demograficko-sociologickými aspekty. Přesto se však této heterogenní básnické skupině daří reflektovat tu nejsoučasnější realitu se všemi civilizačními problémy, aniž by ztrácela svůj niterný rozměr. Úzkost, smutek, popřípadě i smích či úšklebek vyvěrající z valících se společenských krizí (ekonomická, environmentální, pandemická a tak dále) jsou v poezii mileniálů přetaveny do jakési neviditelné, neexplicitně pojmenované „subjektivně emotivní tkaniny“, silně prorůstající jejich verši.

Frekventovaně zde bylo několikrát použito slovní spojení „krize poezie“, které však lze v našem literárním poli i díky tomu nejexaktnějšímu materiálu — tedy předloženým textům — považovat přinejmenším za sporné. Nejmladší generace básníků — a nemusíme zůstávat jen u těch zmiňovaných deseti jmen —, jmenujme namátkou například Marii Ferynu (nar. 1993), Alžbětu Luňáčkovou (nar. 1995), Štěpána Hobzu (nar. 1993), Emmu Kausc (nar. 1998), Magdalénu Šipku (nar. 1990), Dominika Bárta (nar. 1998), Hanu Richterovou (nar. 1989), Kláru Šmejkalovou (nar. 1993), Michala Drozena (nar. 1989) nebo mladé básníky či výtvarníky publikující na digitální kurátorské platformě Psí víno, jako je Nela Bártová (nar. 1998) či David Fesl (nar. 1995), totiž dokáže skrze své autonomní řečové gesto komplexně a inovátorsky uchopovat jak to společenské, tak to individuální.

Smrt poezii, ať žije poezie

V polistopadovém čase se do nečekaně rozevřeného pole české poezie vlilo nepřeberné množství poetik. Po celou dekádu se v ní zpřítomňovala do té doby násilně zasutá minulost a tehdejší básníci se před čím dál víc narůstající záplavou literární mnohosti stahovali — snad aby nalezli svůj vlastní autorský výraz — do intimně solitérských mikrosvětů, které se až příliš často otiskovaly do předešlých poetik. Největším nebezpečím pro budoucnost poezie tak v devadesátých letech byla paradoxně její minulost. Tyto setrvačné tendence pokračovaly i v první dekádě nového tisíciletí, v níž se posléze utvořil dvojí obraz nazírání celkového náhledu na podstatu poezie. Jeden z nich, ten ztišenější a zašifrovatelnější, obhajoval báseň jako čistě autonomně imanentní modelaci vnímání, do něhož nemají prosakovat jakékoli sekundární (společenské) funkce. Zatímco ten druhý, provokativnější a čitelnější, po básni vyžadoval aktivní zapojení mimoliterárních skutečností (politických, morálních) nevyhýbajících se přímé reflexi aktuálního dění.

Přestože tyto básnické strategie se vedle sebe vyskytovaly po celou dobu paralelně, byly mezi sebou zároveň v určitém rozporu a vzájemně se vylučovaly. Vypadá to, že až nová generace básníků dokáže tyto dva živly poezie prolnout a nastavit v nich alespoň částečnou rovnováhu.

Abychom však současnou českou poezii úplně nepřeceňovali, její pozice je v každodenním literárním životě (například v porovnání s prózou) stále okrajová. Už dlouho v ní nabídka převyšuje poptávku, což zapříčiňuje stále enormnější zahlcenost jejího prostoru. Ten je navíc — i zásluhou básníků — izolovaný a příliš se nepropojuje s jinými uměleckými formami. Poezie krom jejích samotných aktérů ani nikoho moc nezajímá, což lze vypozorovat na pozadí literárních kritik, které si autoři píší nejčastěji sami navzájem. Nejživelnější výměna názorů nad poezií bohužel neprobíhá v literárních časopisech či na literárních serverech, ale v komentářích na facebookových příspěvcích básníků, jež často generují zjednodušující a povrchní výkřiky, fragmentarizující už tak rozdrobený poetický prostor.

Poezie je podceňována i na institucionální úrovni, v rámci jednoho z našich nejprestižnějších ocenění Magnesia Litera má oproti próze mezi nominovanými menší zastoupení. Básník už dávno ztratil svou posvátnou auru afirmující svědomí národa a žádný ze zde zmíněných autorů nemůže pomýšlet na to, že by se jeho poezie dostávala pravidelně k širšímu publiku, například do denního tisku. Natož aby svou poezií nějak dynamicky rozvířil, či rovnou ovlivnil společenský diskurs. Ani potenciál virtuálního světa s přihlédnutím třeba k využití instagramové poezie není u mileniálů vytěžen v maximální míře, a to přesto, že jsou považováni za první internetovou generaci.

„Poezie, aby přežila, musí být neustále v krizi a neustále ohrožena,“ říkával Stanislav Dvorský, což výše uvedené vlastně charakterizuje. S trochou nadsázky by se dalo říci,

že krize a s ní spojený strach o její existenci jsou pro podstatu poezie nepostradatelné, jsou její živnou půdou. Začátek druhé dekády ji přes všechno ohrožení zastihuje v naději, že nejmladší generace básníků tuto křehkou životnost uhájí.

Autor je básník, hudebník a literární kritik.